Novinky
V sobotu 28.9.2019 jsem se zúčastnil krásné akce - Mistrovství ČR minitenisu družstev v areálu TK Sparta Praha. Verunka Adamcová (moje a Moniky Vodehnalové svěřenkyně)se prosadila do silné sestavy družstva TK Prostějov. V pěti odehraných zápasech vždy zvítězila a velkou měrou pomohla svému družstvu k celkovému vítězství! Takže Verunka je mistryní ČR pro rok 2019!!! Moc blahopřeji a jsem na tebe Verunko hrdý. Přeji hodně úspěchů i v budoucnu.
Předkládám popis mého odvolání předsedou klubu(vpravo).
Myslím, že hodně mých kolegů podobnou situaci zažila nebo zažívá a v mém případu se přímo vidí.
Největším problémem nás trenérů je totiž nekompetentní vedení klubů v osobě předsedy (kterého jeho funkce neživí a myslí si přitom, že je náš nadřízený) a potažmo i výkonného výboru klubu (pokud cokoliv udělají špatně, tak je nikdo nemůže "odvolat"). Tito lidé si přisvojují právo rozhodovat o naší existenci, přestože na rozdíl od nás to dělají "dobrovolně" a bez finančního ohodnocení. Je to v mnoha klubech stejné.
Při příchodu do jakéhokoliv klubu jsem tam rozhodně nepřišel dělat někomu podřízeného, ale spolupracovat!
Pro přehlednost je dopis s vysvětlením rodičům o mém odvolaní od předsedy klubu psán normálním písmem a moje reakce k jednotlivým bodům a závěrečné rozloučení s rodiči je psán kurzívou.
Vážení rodiče malých tenistů, Dovolte mi, abych reagoval na Vaši výzvu a uvedl informace ohledně výměny trenéra TK Letohrad. Původně jsem si myslel, že rozchod proběhne v poklidnější atmosféře. Předpokládal jsem, že má odpověď bude krátká a ve stylu, že se jedná o interní záležitosti klubu a není vhodné je probírat veřejně, obzvlášť formou hromadného emailu. Ale situace není taková, jak jsem předpokládal, a proto reaguji touto obsáhlejší formou. Pro dobré pochopení situace je nutné vrátit se na počátek naší spolupráce, do roku 2012. V tu dobu hrálo tenis cca 35 dětí, soutěže družstev jsme obsadili pouze v kategorii dorostu. Během pár let se počet dětí zvýšil až na cca 70 (v letech 2015-2016) a obsadili jsme všechny mládežnické kategorie družstev. Toto byl výsledek výborné, energické práce Romana a patří mu za ni poděkování. Od roku 2017 ale začal počet dětí klesat (2017 – cca 60, 2018 – cca 50). Zároveň některé děti (především ty talentovanější, tahouni soutěží družstev) začaly jezdit na tréninky a tréninkové kempy po okolních klubech v okrese. Začali jsme mít obavu, aby nám neodešly a my jsme nezačínali od začátku. Požádali jsme Romana, aby zkusil pozměnit styl tréninků, více je zatraktivnit, ale bez úspěchu. Proto jsme v létě 2018 navázali částečnou trenérskou spolupráci s Janem Junkem, který vedl skupinku 4-5 dětí. Na tento krok jsou různé názory, ale já jej považuji za dobrý, protože všechny děti se nám podařilo udržet u tenisu v Letohradě (nakonec odešel jen Štěpán Středa, výsledkově nejúspěšnější hráč). Dále bych uvedl několik bodů, které dále vedly k rozhodnutí o změně trenéra.
Na mém začátku bylo v klubu asi 20 dětí (ne 35), z toho 7 dorostenců tvořilo jediné mládežnické družstvo a zbytek byli dětí z tenisového kroužku. Z prvního náboru jsme získali asi 7 dětí a z nich se vytvořilo družstvo minitenisu, které dva roky po sobě získalo nejprve třetí a pak dokonce druhé místo v kraji. To bylo velké nadšení, k čemuž přispívala i účast staršího syna předsedy klubu Marka Adamce v družstvu. Tento zájem předsedy začal postupně klesat a po ukončení tenisové kariery syna Marka převedl svůj zájem na fotbal, kterému se nyní věnuje daleko více než tenisu. Velké množství dětí v klubu (až 80) navíc způsobilo nadměrné množství počtu tréninkových hodin beroucí prostor věnovat se více „tahounům“. Dostali sice tréninkové hodiny jako individuální trénink se mnou (i toto jsem kritizoval, protože si to vymyslel p.Adamec aniž by se někoho, třeba mě, zeptal na názor), ale já díky vytížení normálními hodinami jsem už neměl prostor tyto hodiny odtrénovat (předseda, který jim hodiny udělil se mě vůbec nezeptal, jestli na to mám čas). Jsou to vyhozené peníze, odtrénovat 5 nebo 10 hodin během prázdnin a pak zase jen 2 tréninky ve čtyřech na hodinu. Za 2 - 3 měsíce ani dotyční hráči nevěcěli, že měli nějaké individuální tréninky. Požadoval jsem pravidelné zvýšení objemu tréninků (místo dvou, 3 tréninky týdně a ve dvou hráčích 1,5h, ale nic z toho "nešlo"). Nemůže být přece počet tréninků stejný pro děti 5-6 let a pro mládež 10-15 let. Ale díky p.Adamcovi to tak bylo! Proto začali jezdit do jiných klubů. Navíc individuální tréninky (když jsme třeba o prázdninách našli čas) jsem se snažil udělat náročnější a hráčům se moc nelíbily(jejich náročnost). Jednodušší bylo říci doma, že je trénování se mnou nebaví. Většina dnešních dětí nechce dělat sport, který bolí. (tak to svedeme na trenéra). Rodiče na to rádi slyšeli (výsledky nesplňovali jejich ambice, tak se tento argument hodil) a začali zpochybňovat moje tréninky. Přitom vůbec neřešili možnosti a chtění (intenzivněji trénovat) svých dětí. Navíc po kontaktech na turnajích s jinými rodiči se z nich stali tenisoví „odborníci“. Je pravda, že mé tréninky jsou založeny na simulaci základních situací v zápasech (těch není moc a myslím, že „odborníci“ ani nevědí kolik jich je a jaké jsou). Předával jsem jim své znalosti a zkušenosti, jak se v těchto situacích zachovat a jak vybírat nejvhodnejší řešení (to se v knížkách nikde nedočtou).Chtěl jsem totiž při minimálním počtu tréninkových hodin, daných špatným systémem tréninků, děti naučit co nejrychleji „tenis“ a ne si hrát na tenis (kroužek). Na to nebyl a není čas. Kdybych měl hráče denně 2-3 hodiny na kurtě, tak mohu tréninky zatraktivnit. To však nepochopí člověk, který nikdy tenis netrénoval a sotva tomu rozumí. A předseda i přes slušné výsledky dával za pravdu nespokojeným rodičům. Chtěl mít od nich pokoj. Obtěžovalo ho jejich stěžování si. Já jsem si stěžovat nemohl, abych si udržel místo! Místo toho měl stát na mé straně a podpořit mě (byly výsledky!!!). Tím vznikla v klubu atmosféra, ve které se nedalo v klidu pracovat. Začal se sledovat každý můj krok. Nakonec většina nespokojených rodičů (2-3) tréninky nenavštěvovala, ale podle nich, se nic nezměnilo, když jsem zařazoval jiná cvičení, která podle mého názoru a zkušeností byla na naučení velmi málo učinná. Proto jsem zase po čase začal trénovat podle svých osvědčených metod. Angažování trenéra Junka předcházela schůzka předsedy jen s nespokojenými rodiči (ne se všemi, jak je jinde normální) a ještě bez mé účasti! Pak mi p.Adamec pouze oznámil, že přijde jiný trenér a vezme mi nejlepší děti a tím pádem i některé nasmlouvané hodiny(slušně se tomu říká podraz). K současné výkonnosti těchto "tahounů" můžu jen říct, že šla dolů. V této atmosféře je trénování s nadšením nelehká věc.
Ještě bych zmínil, že první dva roky jsem ještě musel dojíždět trénovat do klubů v Litomyšli a Svitavách, abych se uživil. Všichni víte, že trénování je mé zaměstnání a tudíž můj zdroj příjmů.
Na schůzce několika (bohužel velmi málo) rodičů (chytře zvolené datum - dovolené) s p.Adamcem(chtěl vám to oznámit pouze prostřednictvím emailu, jako mě oznamoval spoustu věcí) v červenci kvůli mému odvolání, použil předseda kromě svého postoje, že rodiče do toho nemají co mluvit, ještě jeden argument. Podle jeho slov rozhodl o mém odvolání výkonný výbor TK v poměru 5:2 v můj neprospěch. Výbor má sedm členů, ale já jsem byl jeho součástí. Přesto o žádném hlasování, ani schůzce nevím. Byla to tedy lež, kterou si člověk v této funkci nemůže dovolit!
1) Variabilita tréninků je jeden z bodů, na které máme rozdílné názory. Pro děti, které se tenisu tréninky obměnit, zatraktivnit. Romana jsme o to žádali, ale pokud už ke změně došlo, byla většinou krátkodobá a za pár týdnů se vše vrátilo do starých kolejí. Zde je stále riziko, že děti následně skončí s tenisem nebo přestoupí do jiných klubů.
Vetšinu jsem popsal už v bodě 1. Jen bych dodal, že za nějaký čas si stěžující najdou jiné důvody a z mé praxe vím, že postupně stejně skončí (hlavně děvčata) nebo odejdou jinam. Ale po nich tady zůstane „rozhádaný“ klub.
2) Aktivita trenéra během tréninku a používání telefonu je další bod, na který máme rozdílné názory. Toto je těžko měřitelný, subjektivní bod. Očekávání je takové, že trenér má veškerý tréninkový čas strávit aktivně a na kurtu. Zároveň používání telefonu by mělo být pouze ve výjimečných, důležitých případech. Takto se to podle mého názoru nedělo a neděje.
Problematiku telefonů jsme řešili již před několika lety. Telefon beru do ruky v okamžiku, když děti sbírají míčky nebo při střídání skupin a já potřebuji něco vyřídit. Často je to v souvislosti s tenisem. Zdá se mi, že nikdo jiný asi v práci telefony vůbec nepoužívá (i když potřebuje něco vyřídit) a vše si vyřizuje mimo pracovní dobu? Navíc i toto jsem už delší dobu ještě omezil a opravdu něco řeším mimo tréninkové hodiny. Ale když něco na někoho chcete najít, tak najdete( i když to není pravda).
3) Trenéři si nárokují (a dostávají ji) finanční odměnu i za tréninkovou hodinu, která je naplánovaná, ale která např. z důvodu špatného počasí není realizovaná. Proto dostal Roman v průběhu roku 2018 za úkol, aby si připravil varianty tréninku v budově v prvním patře – protahování, posilování, hry. Cílem je, aby proběhl každý naplánovaný trénink. Zároveň o tom měl informovat rodiče a vyžadovat účast dětí na tréninku i v nepříznivém počasí. K tomuto doposud přes připomínání nedošlo.
Rodiče jsem v okamžiku zavedení tohoto opatření emailem vyrozuměl. Ale za špatného počasí děti na trénink nechodí. A jak mám toto vyžadovat? Kdyby se konaly pravidelné schůzky s rodiči, mohl by se tento problém řešit ze strany vedení klubu, který toto opatření zavedl a mohl na rodiče apelovat. Další z věcí, které předseda nedělal.
4) Složení týmů na soutěže družstev je jedna z povinností trenéra, za kterou dostává odměnu. Roman na to měl období cca od října 2018 do 19. ledna 2019. Velmi jemně řečeno tomu nevěnoval dostatečnou pozornost a na schůzi výboru 14.1. prezentoval stav, kdy jsme neměli dostatečný počet hráčů pro kategorii dorostu. Proto výbor rozhodl, že kategorii dorostu neobsadíme a někteří dorostenci budou hrát za dospělé. Nakonec během pěti dnů Roman zabral a děti na soupisku získal. Komentoval to však slovy, že výbor zrušil dorost a on ho nakonec zachránil.
Povinností trenéra je především věnovat se tréninkovému procesu, za což pobírá odměnu. Za ostatní povinnosti jsem pobíral zcela neodpovídající odměnu. Myslím tím organizaci tréninků, turnajů (strávil jsem např. organizováním turnajů přes 1000 hodin) a mnoho administrativní práce jako přihlášky družstev, turnajů, žádosti o oblastní přebory (které jsme i díky mé apelaci na oblastním svazu několikrát v naší hale pořádali, pobírali odměny formou míčů i peněz, z kterých jsem ale nic nedostával) dále přestupů, hostování a další ne moc viditelné činnosti(např. domlouvání složení družstev před každým hracím víkendem – neustále někdo nemohl a tak to bylo hodně náročné, aby sezóna u všech družstev proběhla). Těchto „činností“ se p.Adamec vůbec neúčastnil (prý je sledoval – tak možná doma na počítači výsledky). Na začátku naší spolupráce s TK Letohrad jsem za tyto činnosti (z určtých důvodů nezveřejňuji přesné částky) požadoval určitou měsíční odměnu (tuto částku mi sami nabídli za stejné úkony v předešlém klubu TK Choceň již v roce 2006). V roce 1998 jsem byl jmenován sportovním ředitelem (tedy na popisovanou činnost s družstvy, turnaji apod. – turnaje jsem organizoval jen občas, protože pomáhali rodiče i další členové klubu.) v klubu TK Pernštýn 1899 Pardubice za ještě vyšší částku (toto jsem uvedl jen pro zajímavost – jak si tady p.Adamec cenil mé práce). To předseda odmítl a povolil mi účtovat si k tréninkovým hodinám asi 25% částky v Chocni. Na jednom turnaji strávím 15-20h. Když jsem žádal o pomoc rodiče, jejichž děti turnaj hráli, aby mi pomohli, tak se většinou tvářili, že mi dělají nějakou laskavost. Přitom to dělají pro své děti! Pokud se budeme bavit o družstvu dorostu v letošním roce, tak nebyl na jeho sestavení dostatečný počet hráčů a navíc mi loňský vedoucí družstva p.Babák řekl, že na to nebude mít čas. Když jsem to oznamoval na tréninku hráčům, tak mě prosili, abych to nějak udělal, že chtějí hrát! Nakonec jsme se s p.Babákem domluvili, že to vezme a podařilo se mu domluvit hráče Žamberka Adama Smetanu na hostování. Takže družstvo jsem nezachránil já, ale p.Babák a hlavně sami hráči svým zájmem hrát (praxe byla potom bohužel trochu jiná).
Pan Adamec ještě v souvislosti se soutěžemi družstev zapomněl napsat, že jsme i díky mé práci v roce 2017 vyhráli s družstvem staršího žactva Pardubický přebor (družstvo mladšího žactva bylo v této soutěži 2x za sebou těsně druhé). Načež přišel s rozhodnutím vyšší (nejvyšší) soutěž nepřihlásit. Důvodem byla podle něho nedostatečná výkonnost hráčů a hráček na tuto soutěž!!! Podle jeho názoru by porážky v této soutěží našim hráčům ublížila na výkonnosti a chuti hrát tenis. Rovněž argumentoval snížením sebevědomí hráčů. Lidem ,kteří závodnímu tenisu alespoň trochu rozumějí nemusím vysvětlovat, jak to pro mě bylo težko akceptovatelné. Nakonec mu to posvětil i výkonný výbor, který mě jednoznačně přehlasoval. To samozřejmě nepřidá na chuti trénovat a vychovávat hráče pro závodní tenis. Je to znehodnocení mojí práce. Také si myslím, že k takovémuto úspěchu a možnosti postoupit do nejvyšší soutěže jakékoliv kategorie(celé družstvo bylo složeno výhradně z mých odchovanců!) se tento klub už jen stěží dopracuje. A je tu ještě jedna věc. Současný povrch dvorců není příliš uznáván jako povrch pro závodní tenis. Existuje vyjímka, která povoluje hrát vyšší (ne nejvyšší)soutěže. Ale žádná vyjímka netrvá věčně.
5) 7. května byly současně Romanovy tréninky a Moničiny tréninky. Na květen bylo velmi chladné počasí. Proto se trenéři dohodli, že Roman si jednu hodinu vezme na trénování všechny děti a Monika se půjde ohřát dovnitř. Toto by bylo přijatelné řešení, pokud by mi o tom řekli, a pokud by si oba nenárokovali finanční odměnu za odtrénovanou hodinu. Takto to podle mého názoru nebylo v pořádku.
Toto se opravdu stalo. Bylo velmi chladné počasí a na trénink minitenisu přišlo místo obvyklých 7 dětí jen 4. Poslal jsem proto zmrzlou kolegyni Moniku do klubovny se ohřát, neboť jsem trénink pokryl sám. Nechtěl jsem riskovat dlouhodobější nemoc Moniky. V tom přišel výjimečně p.Adamec. Měl pravdu, že by se to nemělo stávat (byla to ale výjímka), ale on nám poslal svou nespokojenost až v emailu. Osobně na místě nám nic neřekl. Navíc trénink jsem vedl já, tak to nevidím jako argument.
6) V návaznosti na bod 5) jsem písemně připravil interní Pravidla pro organizaci tréninků, kde jsem popsal, jak mají tréninky probíhat, jak se mají v různých případech vykazovat odtrénované hodiny, jaké jsou povinnosti dětí a rodičů atd. Dokument jsem zaslal předem mailem a pozval jsem oba trenéry na schůzku 16.5., kde bychom si daná pravidla prošli. Oba trenéři mi napsali svůj názor mailem. Monika oznámila, že na schůzku z časových důvodů nepřijde, Roman nepřišel bez omluvy. Toto považuji za výrazný prohřešek. Nedokážu si představit situaci, když bych nepřišel ke svému nadřízenému na důležitou schůzku a neomluvil se.
Myslím, že byste si všichni měli uvedená pravidla přečíst. Jsou k nahlédnutí u mě. Navrženou schůzku Monika odmítla a já jsem pouze reagoval nesouhlasem s jejich podepisování. Na danou schůzku jsem přišel, ale předseda nikoliv. Je to tedy obráceně. Přišel jsem do klubu spolupracovat, ne být někomu podřízený, ale p.Adamec se postupně pasoval do role mého nadřízeného (vyplácel mi měsíčně částku za tréninky z peněz klubu a z vybraných příspěvků od vás rodičů, tedy nikoliv z vlastních peněz!) a taky se tak delší dobu choval. Takhle si spolupráci ještě při viditelných výsledcích nepředstavuji. Tento nesouhlas byl spouštěč pro mé odvolání, ne důvody, co vám byly předloženy. Nikdo nejsme stoprocentní, ale důvody k odvolání nejsou ty pravé důvody.
7) V pondělí 27. května jsme měli sportovní dopoledne pro školky – jedná se o takový nábor zábavnou formou. Akce byla naplánována měsíc dopředu, aby s ní mohli všichni počítat. Za TK jsem se měl akce zúčastnit já a Roman, Monika neměla čas. Nemile mě překvapilo, když mi Roman na počátku akce oznámil, že cca po hodině musí odejít k lékaři na rehabilitaci. Nechci snižovat potřebu zajít k lékaři, ale pokud se jedná o plánované akce, uvítal bych jiný přístup. Takže v době, kdy nám klesá počet dětí, jsem na náboru zůstal za TK sám.
Toto je také pravda. Mám dlouhodobé problémy se zády. Po dubnové návštěvě u lékaře jsem dostal rehabilitaci, na kterou jsem měsíc a půl čekal. Při takové době čekání jste rádi, že dostanete nějaké termíny. Navíc plánovaný nábor měl být již na konci dubna, ale kvůli špatnému počasí byl o měsíc odložen. Během tohoto měsíce jsem p.Adamce vůbec neviděl ani nijak nepotvrdil platnost termínu. Přesto jsem na nábor přišel s tím, že musím absolvovat v 10.30h rehabilitaci. Začátek náboru byl v 8.15h. K tomu bych chtěl ještě dodat, že za celých sedm a půl roku mého působení v TK Letohrad jsem nebyl ani jednou nemocen!!!
8) 7. června byly podle plánu tréninky, které měl vést Roman, ale ve skutečnosti je vedla Monika. Toto bych jako řešení akceptoval, je dobře, že se trénink nezruší a že si trenér za sebe najde náhradu. Poté ale vyžaduji, aby mě o tom informoval, a aby si každý trenér nahlásil svůj počet odtrénovaných hodin (neboť každý má jiné podmínky). K tomuto však nedošlo a Roman si nahlásil i tyto hodiny jako odtrénované. Toto považuji za porušení pravidel pro organizaci tréninků. Snažil jsem se popsat, že se nejednalo o nějaký jednorázový nebo unáhlený krok, ale situace dozrávala postupně a dlouhodobě, a příčin bylo několik. Vycítil jsem, že stávající situace už není udržitelná, a že náš klub potřebuje změnu. Proto jsem se v červnu setkal s několika lidmi, jejichž názoru na lokální tenisové dění si vážím a probral jsem s nimi naši situaci. Výsledkem bylo oslovení trenéra Luboše Šilara, na něhož jsem měl velmi dobré reference, a na jehož tréninky jsem se byl osobně podívat. Luboš Šilar si vzal čas na rozmyšlenou a v červenci jsme se dohodli na spolupráci od 1.10. Nyní jsem měl dvě možnosti. Jednodušší by bylo oznámit vše na konci září. Základní manažerská poučka zní – pokud změna, tak okamžitá a rychlá. Ale protože vím, že pro Romana je trénování zdrojem finančních příjmů, volil jsem druhou variantu – oznámit vše nyní v červenci, aby měl dostatek času na nalezení nového místa. Pro klub je to varianta s vyšším rizikem, neboť nyní jsou v ohrožení tréninky, kemp i turnaje, které měl Roman realizovat v červenci až září. Ale považoval jsem tuto variantu i vzhledem k naší dřívější dobré spolupráci za slušnost. Romanovi jsem navrhnul, aby dokončil všechny akce plánované do konce září. Pokud vše proběhne bez problémů, má Roman přislíbenou i zajímavou mimořádnou odměnu jako poděkování za předchozí spolupráci. Proto jsem nemile překvapen, když se postupně dozvídám, co a jak je prezentováno ohledně našeho rozchodu. A proto jsem se rozhodl, že se místo dvouřádkového popisu našeho rozchodu rozepíšu a sdělím Vám věci, o kterých jsem si myslel, že nikdy nebudu muset vytahovat na povrch. Není to můj styl, ale momentálně jsem to považoval za nutné. Poslední bod, na který bych rád reagoval, je věta manželů Klohnových z jejich emailu: „A jako plátci členských příspěvků Vás žádáme o zdůvodnění tohoto rozhodnutí a vyzýváme další rodice, aby zvážili zda je takové rozhodnutí správné.“
Zmíněný trénink 7.6. byl pátek a to kolegyně netrénovala. Jednalo se o termín čtvrtek 20.6. (panu předsedovi to někdo špatně nahlásil, protože tam jako obvykle nebyl, nebo si to nesprávně zapsal:-))). Monika začala trénink rozcvičkou, na čemž jsme byli domluveni. Byl jsem tento den od rána se svým nemocným otcem na vyšetření v Praze (ve Všeobecné fakultní nemocnici, kde se mi povedlo přes známého se tam dostat v uvedený termín). Nebyl jsem si jist, zda přesně stihnu začátek tréninku, a proto jsem se takto domluvil s Monikou. Přijel jsem o 20 minut déle a hned převzal svoji skupinu na trénink (účtoval jsem ho celý, protože každý den chodím na trénink dříve a nikdo mi ten čas navíc nezaplatí – samozřejmě to neřeším). Ale Monika neměla klíče a musela volat správce Babáka. Ten byl naštvaný, že musí jít otvírat (má to v povinnostech správce, jako jsem to měl před ním já, ale on to nedělá a spoléhá na to, že areál otevřu automaticky já, i když to je jeho práce a ne moje). Co se týká slíbené odměny za hladký odchod (tím si zajistil mé mlčení o tomto podrazu), tak to je také pravda. Co se týká plateb rodičů, tak je jedno, jestli platíte půl nebo všechno. O svých dětech máte právo rozhodovat!
Následující informaci jsme nikdy plně neprezentovali a možná je to škoda, neboť je dobré to vědět. Průměrné mzdové náklady na trenéry připadající na jedno dítě za rok 2018 byly cca 7.000 Kč. Na tuto částku jste přispěli Vy, rodiče, částkou - 3.200 Kč pro děti nad 10 let, TK zde vynaložil částku 3.800 Kč, což je 55% - 2.700 Kč pro děti do 10 let, TK zde vynaložil částku 4.300, což je 61% Vedle toho TK hradí i další náklady související s chodem klubu, správou a údržbou. Z toho jasně vyplývá, že TK hradí převážnou část nákladů (přes 70%) připadající na jednoho mládežnického člena. TK Letohrad z.s. je samostatný právní subjekt, má svoji vlastní organizační strukturu, stanovy, způsob řízení. TK je plně odpovědný za svá rozhodnutí, včetně personálního obsazení postu trenéra. Pokud bych naši stávající situaci porovnal s jinými sportovními kluby v Letohradě, tak si nedovedu představit situaci, že třeba u biatlonu nebo fotbalu nebude o trenérském obsazení rozhodovat klub, ale někdo jiný. Toto je plně v kompetenci každého klubu. Tímto jsem chtěl říci, že naše rozhodnutí je nevratné a definitivní. Závěrem – je mi líto, že jsme dospěli až do takovéto situace. Ale věřím, že si informace vyhodnotíte a že zůstanete věrní TK Letohrad. Za TK konstatuji, že se naše směřování nemění a budeme se i nadále snažit naplňovat naše dlouhodobé cíle – výchova mládeže, správa a údržba areálu na odpovídající úrovni, dlouhodobá finanční stabilita a pohodové prostředí pro spolkovou činnost, kam se lidé rádi vracejí. Věřím, že i Vy a Vaše děti se budete rádi vracet.
Částka, kterou p.Adamec uvádí je pravdivá, ale je právě chybou, že není rodičům prezentována. Rodiče se dozví pouze částku, kterou mají zaplatit a na základě ní se rozhodují, jestli vstoupí nebo nevstoupí do klubu. Je chybou klubu, že neříká rodičům, že tréninky dětí tímto způsobem podporuje. Měli byste rodiče mít právo spolurozhodovat, kdo vede vaše děti, i když platíte „jenom“ část nákladů. Navíc příklad, že na fotbale nebo biatlonu nemají rodiče možnost do ničeho mluvit, je více než smutný. Rodič rozhoduje, kam dítě přihlásí a měl by mít možnost se vyjádřit v případě nespokojenosti (v Letohradu se smějí vyjadřovat jen rodiče některých „tahounů“). Bez dětí a jejich rodičů by kluby neměli koho trénovat a tudíž hrát nějaké soutěže. Děti nejsou majetkem klubu! Dostal se mi také do ruky nový rozpis tréninků s novým trenérem. Je s podivem, že najednou mohou děti trénovat ve dvojici (za mě to nešlo a když byli 3, tak k tomu byly výhrady a skupiny se musely v některých případech redukovat tak, aby byli ve skupince 4), jde trénovat 1,5h (teprve poslední půlrok jsem měl 3 takové tréninky) a hned 8x! Napočítal jsem okolo 40-ti dětí a trenér má 31hodin! Já jsem měl v době 80-ti dětí 30h (moje maximum v klubu). V posledním roce už jen 23h. Toto jsou věci o které jsem celou dobu marně bojoval.
Ještě jsem se nezmínil o své činnosti jako správce areálu. Nabídl jsem předsedovi pomoc v době, kdy měl problém toto místo obsadit. Chtěl jsem pomoci, ale postupem času jsem poslouchal jen výtky a kritiku. Pravdou je, že mě to vyčerpávalo více, než jsem předpokláda l(proto jsem na některých trénincích nehýřil nadšením – jak mi to bylo vytýkáno). Zvláště při takovém přístupu vedení (především p.Adamce – místo vděku byla pruda, kterou vás nebudu zatěžovat) a některých členů. Proto jsem po třech letech činnost ukončil, abych se mohl plně věnovat tréninkům dětí. Nyní vidím, že to správcování byla velká chyba. Jak se říká: za dobrotu na žebrotu.
Závěrem bych vám chtěl poděkovat za dlouhodobou spolupráci a vyjádřit názor, že skončit měl p.Adamec ve funkci předsedy klubu pro jeho nedůvěryhodnost (lži o hlasování), nečinnost a nezájem o závodní tenis a neodbornost v posuzování tréninků (když člověk něčemu nerozumí, tak by to neměl raději dávat najevo).
A ještě dopis na rozloučenou rodičům:
Vážení rodiče
I když už netrénuji vaše děti (což mě velmi mrzí), chtěl bych několik věcí ohledně mého odvolání uvést na pravou míru. Zatím jste dostávali pouze informace z jedné strany, aniž bych se k tomu měl možnost vyjádřit. Vůbec se v tomto klubu řešilo vše za mými zády. Když šlo o mě a mojí existenci, tak jsem k tomu nebyl přizván. Paradoxem bohužel je, že o mě a mé existenci rozhoduje někdo, koho to neživí!!!
V příloze reaguji na uvedené argumenty k mému odvolání . Tam i vysvětluji, že důvod byl úplně jiný. Dovolil jsem si nesouhlasit s p.Adamcem(s pravidly, které jsem společně s Monikou měl podepsat, ale oba jsme to odmítli) a tím jsem urazil jeho "ego"(ješitnost).
Nyní převedu pozornost na předsedu TK (zatím jsem byl řešen pouze já). Jeho zájem a činnost v klubu je již delší dobu minimální. Dosvědčují to jeho slova: "Je zbytečné, abych tam chodil". Další z jeho výroků: "Cindra jsem vyhodil, protože si tam dělal, co chtěl". Dokládá to, že jsem hodně věcí musel řešit za něho (trenér by měl především trénovat, a ne dohánět zdravotní prohlídky, prohlášení GDPR atd.) a jeho absenci coby představitele klubu na dění v klubu (klub řídil z auta, když projížděl kolem kurtů a přibrzdil, aby věděl, co se na kurtech děje). Většina z vás doprovázela poměrně pravidelně své děti na tréninky. Zkuste si vzpomenout, kdy naposledy (jestli vůbec) jste potkali v areálu TK p.Adamce? Nemluvě o tom, že by se s vámi o čemkoliv týkající se tenisu bavil (mě například s oblibou posílal pouze emaily se svými příkazy a nařízeními). To jsou ale přesně věci, které by předseda jakéhokoliv klubu měl vykonávat. Pokud ho to nebaví a obtěžuje něco řešit (další z jeho vět: "chci mít v klubu klid a pokoj"), tak ať to nedělá. Na chodu klubu se musí neustále pracovat.
Další z věcí, které vymyslel p.Adamec(na základě schůzky rodiči "tahounů") bylo, že mám jít na nějaký kurz, abych se naučil nové metody tréninku. K tomu ještě navštívit sousední kluby, abych viděl, jak se tam trénuje. Tak se ptám, proč? Mám přehled, jak se v sousedních klubech trénuje daleko větší než on. Sousední kluby jsme již s úspěchem dohnali, v některých kategoriích i poráželi. Některé se naopak pohybují na poskedních místech nejnižších soutěží. A od těch bych se měl něco učit? Co se týká školení, tak mám nejvyšší trenérské vzdělání a dříve jsem i kurzy trenérů vedl. Na rozdíl od p.Adamce, který nemá žádné trenérské vzdělání, nikdy netrénoval tenis (tudíž ani nikoho nevychoval) a o závodním tenise toho moc neví. Přesto zpochybňoval mé trenérské vzdělání (když jsem psal článek do zpravodaje, tak mi vymazal za mým jménem označení trenér tenisu 1.třídy). Já jeho ekonomické vzdělání také nezpochybňuji. Nebo bych měl?
O spoustě dalších věcí píšu v příloze (vymyšlené hlasování výboru o mém odvolání apod)., kde konkrétně reaguji na vznesené důvody odvolání. Pokud si je přečtete, tak se dozvíte více.
Také reakce kolegyně Moniky Vodehnalové ukončit svoji trenérskou činnost současně s mým odchodem je důkazem, že se jí situace v klubu slušně řečeno nelíbila.
Závěrem bych vám chtěl alespoň touto cestou moc poděkovat za spolupráci. V tenisu se budu pohybovat i nadále, takže se třeba někdy uvidíme.
Roman Cindr
Radim Adamec Letohrad, 28. 7. 2019 Roman Cindr 30.10.2019